Princezna a ledové království

 Úvodem k tomuto seriálu...

Tak se TO stalo. Patriotka a čistokrevná Hanačka z paneláku opustila Olomouc a přestěhovala se na Šumavu. Vždycky jsem toužila být blíž přírodě, jen to mělo být někdy v "budoucnu" a někde za humny. Potom mi všechno přišlo jako ve zrychleném filmu a já se najednou stěhovala do Volar, kde můj vyvolený získal práci jako dřevorubec. A tak se holka z rovinaté Hané mávnutím proutku ocitla
v maloměstě zaříznutém do Šumavských kopců.

Pořád sice žiju ve městě, ale oproti stotisícové hanácké metropoli, která je 6. největším městem
v republice, je to přece jen v mnoha směrech rozdíl. Volary zaujímají s necelými čtyřmi tisíci obyvatel 295. místo a snoubí se tu výhody města i venkova. Krásná příroda kam oko dohlédne, národní park za barákem, a přesto si můžu jít zaplavat na bazén, užít si lázeňské péče nebo si vychutnat pivo z místního pivovaru. Když otevřu okno, slyším kvokat slípky, na ulici mě zdraví úplně cizí lidé a život tu plyne tak nějak pomaleji.

To, že je to romantika a jsem tu spokojená, však neznamená, že občas nezažívám kulturní, povětrnostní či jiný šok. Příroda je tu drsnější, lidé stejně tak, a tak tu holka z olomouckého paneláku prožívá jedno dobrodružství za druhým.

Tento seriál jsem se rozhodla psát pro své přátele na Moravě, pro nové přátele ve Volarech,
pro všechny, kteří se rádi zasmějí příběhům střelené Hanačky a především pro sebe, abych se mohla
za čas ohlédnout a pousmát se sama nad sebou, což považuji přinejmenším za zdravé.

Princezna a ledové království

Asi v půlce prosince nasněžilo. Ale ne tři centimetry, na které jsem jako holka z roviny zvyklá. Přes noc nasypalo asi sedmdesát čísel.

"Krása", řekla jsem si zasněně a těšila se na idylickou procházku se psem. Black sebevědomě vyběhl
ze dveří, seskočil z posledního viditelného schodu a zbyla po něm jen díra do sněhu, do které jsem chvíli nechápavě zírala.

Vytáhla jsem ho celého otřeseného tou nevítanou mrazivou koupelí, vzala ho do náruče a přemýšlela, co dál. Nikde žádné stopy, jen nekončící sněhová závěj.

Cesta i chodníky byly nedotčené jakoukoli známkou lidské přítomnosti. O silničářích ani nemluvím.
Ti byli několik dní jako paní Colombová. Všude se o nich mluvilo, ale nikdo je nikde neviděl.

Nakonec jsem pro účely venčení vymyslela systém, kdy jsem šoupala nohama v hlubokém sněhu tak, abych za sebou vytvořila chodníček, kterým by pes mohl proběhnout jako úzkým tunelem. Stálo to dost sil a času, ale šlo to.

Psovi jsem se stejně nezavděčila, protože kdykoli jsem vzala do ruky vodítko, vytratil se jako pára nad hrncem. Celé situaci nejspíš nepřispěl fakt, že byl několikrát nemilosrdně hozen ze zídky do sněhu,
když jsem musela kvůli venčení přelézat plot i s ním, protože zamrzla branka.  

 Víkendové sněhobraní

V pátek večer několikrát vypadla elektřina. No co, stane se.

Ale můj milý se už asi dva týdny jako malé děcko těšil, že si zapaří s přáteli nějakou onlinovku, a když konečně s rozzářenýma očima zasedl k počítači a spojil se s ostatními, nastala tma. Ještě dvakrát ho osud potrápil záchvěvem naděje, kdy se elektřina na chvíli vzpamatovala, než nás obklopila definitivní černočerná temnota, která pohltila náš domov až do čtyř ráno, kdy se nám pro změnu nečekaně rozsvítil celý byt.

V sobotu ráno jsme zjistili, že zapadal celý dvorek včetně garáží a příjezdové cesty. Po ránu jsme si střihli parádní teambuilding se sousedy a v pěti lidech jsme nějakou tu hodinku házeli lopatami, než jsme se tou nadílkou prokousali. Nutno říct, že jsme si u toho i sousedsky přiťukli na zdraví.

Uprostřed dvorku jsme před garážemi vytvořili sněhový Everest ve víře, že bude během víkendu odhrnut traktorem...a tak jsme si pro velký úspěch ještě v neděli zpestřili program párovým házením sněhu, protože jsme potřebovali vyjet autem a Everest stále trčel před naší garáží.

Co má společného přímotop a tasmánský čert?

V pondělí už naštěstí nesněžilo. Aby ale nezavládla nuda, vymyslelo si počasí pro změnu jinou zkoušku. V televizi se mí blízcí i všichni ostatní občané ČR mohli doslechnout, že v okolí Volar bylo naměřeno rekordních -28°C.

"Kam ses to odstěhovala?" ptala se mě do telefonu máma a já začínala chápat, že fakt bydlím na horách.

Tou dobou už pes na venčení totálně rezignoval, dělal že neexistuje a zarputile křížil nohy, aby nemusel ven. Packy mu venku přimrzaly a skákal vždy jen po třech, přičemž střídal nohy. Koupila jsem mu tedy slušivé outdoorové botičky, ale v těch skákal ještě hůř a díval se na mě ještě vyčítavěji. Ani po vysvětlování, že takové boty nosí i velcí tažní psi, se netvářil o nic lépe, a tak jsme se rychle vrátili k původní metodě "dole BEZ".

Naše tepelné čerpadlo přestalo mrazem fungovat. To byla pro mě úplná záhada, protože jsem žila v domnění, že topení topí obzvlášť, když je zima. No nic, člověk míní...

Rázem jsme měli doma 16°C, což sice není na umrznutí, ale já jsem byla preventivně oblečená jako na Sibiři. Huňatý svetr, pletené ponožky a termofor naplněný horkou vodou. Kdo je připraven, není zaskočen.

Zanedlouho mě naštěstí zachránil zapůjčený přímotop, který jsem nechala hezky běžet, aby mi bylo teplo a samozřejmě jsem na něj v té euforii úplně zapomněla.

"Vypnula jsi ten přímotop? Je tu nějaký vedro…" odtušil před spaním ten můj dřevorubec.

"Asi ne…?" odpověděla jsem nejistě.

Následoval rozhovor o tom, zda vím, kolik to žere elektřiny a kolik to stojí. Nevím a nevím. Na tento boj jsem neměla náboje. Co jsem mu měla říct? Že přímotop byl pro mě do toho dne něco jako tasmánskej čert? Chápete...víte o jeho existenci, ale nikdy jste neměli tu čest…?

"Prostě jsem nad tím nepřemýšlela" rezignovala jsem nakonec a odkopala jsem ze sebe peřinu, protože tam bylo fakt děsný vedro :).