HANAČKA NA ŠUMAVĚ- 2. díl

20.05.2024

Česko-moravská jazyková bariéra :)

Že se lidé nedomluví ve světě, to člověka nezaskočí. Ale nerozumět si v rámci naší malé zemičky? To už je jiné kafe!

Jakkoli se to však zdá být nepravděpodobné, děje se to. První nedorozumění začala přicházet, když jsem tak trochu zvětšila svůj přirozený hanácký rádius a našla si partnera ze středočeských Brd, načež se tato zkušenost ještě prohloubila, když jsme se společně přestěhovali do šumavských Volar. Svůj "jiný" původ tu nezapřu a každý se mě hned ptá, zda nejsem náhodou z Moravy. Většinou si rozumíme na první dobrou, jindy se pěkně potrápíme, než to, co vyjde z moravského vysílače, dojde k českému přijímači či naopak.

Třeba tady na jihu Čech, když ti někdo nabídne exoticky znějící pikador, nečekej nic vznosného. Jde o obyčejný párek v rohlíku, který jméno podobné slovům "matador" a "toreádor" dostal bůh ví proč. Takové libůstky má však i hanáčtina a já mluvím, jak mi zobák narostl, a tak mě ještě po roce a půl přítel občas sjede podezíravým pohledem a řekne "Týnuše, ty už si zase vymýšlíš slova…!?"


Ráda bych se s vámi podělila o tři krátké situace, kdy se Moravák a Čech pěkně zapotili, než pochopili, o čem že je to vlastně řeč. Snad obě strany pochopí, o co šlo :-D


1. Extrémně dlouhá cesta z práce

"Dnes půjdu z práce trošku dýl" informoval mě přítel, aniž by věděl, co tím rozpoutal.

"Ty nejedeš autem?" zajímalo mě.

"Jedu."

"Tak jak můžeš JÍT DÝL, když jedeš autem?"

"Autem domů jedu, ale půjdu trochu dlouho."

"Půjdeš trochu dlouho?" Vytřeštila jsem oči v údivu. "A jak dlouho teda z té práce půjdeš, půl dne?" můj tón již jistě prozrazoval nemalou dávku netrpělivosti.

"Prostě dneska v práci nekončím ve čtyři, ale asi v pět..." uzavřel konverzaci a konečně mi to osvětlil, aniž by si toho byl jakkoliv vědom. "Dlouho překládej jako pozdě" zapsal si můj mozek a pomyslná žárovička se rozsvítila.

"Ahaaaa...takže půjdeš z práce později" vykřikla jsem vítězoslavně a měla jsem upřímnou radost z vyhrané bitvy.

"Vždyť to říkám." chytl se vyčerpaně za hlavu a kroutil s ní na znamení překvapení z mé nechápavosti.

"Později, ne dýl!" upřesnila jsem se zvednutým ukazováčkem důvod nedorozumění.

"A v tom je rozdíl?" podivil se.


2. Bez slovníku pivo nedostaneš

"V garáži je bečka a krýgly jsou hned vedle" zašveholila jsem a očekávala okamžitý úprk mé drahé polovičky tím směrem, neb jestli je někdo pravý milovník piva, pak je to právě on. Následoval však pouze zmatený výraz a překvapené zamrkání očima.

"Cože"? Vysoukal ze sebe a já, jelikož jsem měla pocit, že mě nejspíš neslyšel, jsem to se stejným nadšením sebevědomě zopakovala. Co by na tom bylo k nepochopení?
I druhý pokus však selhal, a tak jsem odtušila, že výraz "krýgl" nejspíš nebude "po čecháčkovsku".

"V garáži je bečka a sklinky hned vedle." Opravila jsem větu a tvářila se vítězoslavně.

"Co je v garáži?" spražil svým pokračujícím nepochopením mé nadšení.

"Bečka….?" zkoušela jsem, zda toto je tím dalším problematickým slovem, protože jiné už to fakt být ani nemohlo.

"E…?" Potvrdil mé podezření.

"Bečka. To, v čem je pivo, než si ho natočíš….?"

"Aha, sud….." odtušil konečně a oba jsme byli vyčerpáni, ale šťastni, že si konečně rozumíme….uf :) S pochopením se mu okamžitě rozzářil obličej a zmizel směrem, který jsem předtím ukázala.


3. Balada o pánvi

Třetí příběh si s dovolením autora půjčím od bodrého Moraváka, který se mnou jel vlakem a vykládal mi, že kdysi chodil s Pražandou. 

"Volej! Volej!" křičela Pražanda naléhavě od plotny, když se bodrý Moravák objevil ve dveřích.

"Ježíš, co se ti stalo? Kam mám volat?" polekal se Moravák a hlavou mu jely ty nejhorší scénáře.

"Nevolej nikam. Podej volej!" křičela ještě naléhavěji Pražanda a mávala pánví.

Moravák málem omdlel. "Tak mám teda volat, nevolat nebo něco podat?"

"Volej do pánve!" křikla podrážděně Pražanda a to už bylo na Moraváka moc a ruply mu nervy.

"Zbláznila ses, proč bych volal do pánve?"

"Proboha, podej mi takový to tekutý, na čem se smaží!"

"Jó, ty chceš, abych ti podal olej" rozesmál se Moravák a zamířil ke špajzu (kdyby někdo nevěděl, tak je to taková ta skříň v kuchyni, do které se dává třeba mouka, cukr, olej a další potraviny).



Tak to vidíte, přestěhovat se na druhou stranu republiky nemusí být vůbec jednoduché. Chudák Hanačka, aby se tu učila nové řeči. 

Ke všemu se mi tu kontaminoval můj krásný hanácký přízvuk :) a občas se dokonce i přistihnu, že řeknu třeba prasárničku jako "Moh by to bejt svělej vejlet". I mí přátelé z Olomouce už si mého nešvaru všimli.

"Už nemluvíš tak pěkně jako my, ale stejně tě máme rádi." okomentovali to se smíchem.