HANAČKA NA ŠUMAVĚ- 3. díl

"Lepší pozdě nežli ještě později"

Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych žila ve větším městě, než je Olomouc. I Brno, kde jsem studovala, se mi už tehdy zdálo nesnesitelně uspěchané, neosobní a lidé tam do sebe furt nervózně naráželi. Turisty přecpaná Praha pro mě byla noční můrou.

Maloměstům jsem ale taky moc nefandila, protože mi připadala jako chudáček kříženec města s vesnicí, který z obou rodičů vyfasoval to nejméně lichotivé. Něco jako podvraťáček s kraťoučkými nožičkami a dlouhým, zavalitým a nemotorným tělem. Maloměsta většinou nabízí ošklivé paneláky, ale není tu žádné historické centrum, kulturní akce jsou vzácné, avšak klid venkova i anonymita města tu zcela chybí.

No a ejhle! Ve Volarech, které bych nazvala "maloměstečkem", bydlím už víc než rok a světe div se, jsem tu šťastná, obklopená nádhernou přírodou, překvapená klidem a moje kořínky již pomalu zarůstají do místního kolorytu.

Jedno jsem ale tipla dobře. Stejně jako jsou velkoměsta uspěchaná, maloměsta vyznávají pomalejší tempo ve stylu "maňána". Konkurence je tu mizivá, a tak se obchody a poskytovatelé služeb nemusí předhánět, aby se někomu zalíbily. Zákazník buď zájem má nebo ne a jakýpak s ním štráchy.

To vše však k tomuto svéráznému místu patří a nakonec je to úžasný trénink trpělivosti, zvyšuje to vděčnost, že se vám výrobku či služby vůbec dostalo a spokojíte se s tím, že je lepší, když něco seženete tak trochu pozdě než ještě později nebo třeba vůbec. 

Že má nějaká prodejna uvedenou provozní dobu? Ano, to jistě. Ale může to být stejně tak zavazující jako čistě orientační. V lepším případě si cvičně vyběhnete několikrát za den a alespoň trochu potrénujete nohy, než nakonec dosáhnete svého. Taky může být ale úplně "špatný" den a to se potom z obyčejného vybíhání "pro něco" stane hotová honba za pokladem. Abych vám to přiblížila a dala vám možnost pocítit zdejší "byznys atmosféru", přihodím pár veselých příhod přímo ze života.

Do jedné nejmenované prodejny jsem pro svou oblíbenou jáhlovou kaši běžela čtyřikrát, ve čtyři různé dny, čtyři různé časy, a to s odstupem několika týdnů. Strefila jsem se pouze jednou a má radost, když jsem milovanou kaši držela v ruce, byla bez přehánění triumfální. V ostatních případech jsem na dveřích našla lísteček, který vysvětloval, proč ZROVNA DNES není naprosto VYJÍMEČNĚ otevřeno a poslušně jsem se zase vrátila na start.

Do chovatelských potřeb jsme, už poučeni předchozí zkušeností, volali několikrát předem, abychom se ujistili, že opravdu mají otevřeno. Několikrát jsme zjistili, že DNES je ještě stále ZAVŘENO a máme to zkusit jiný den. Nakonec, když jsme se tam konečně dostali, zjistili jsme, že kleštičky na kočičí drápky stejně nevedou. To mě dost zklamalo. Takové úsilí a teď mám odejít s prázdnou?

"No, tak alespoň něco pro pejska, když už jsme tady" rozhlížela jsem se. Aha! Ještě nemáme nic proti klíšťatům. No vida. Zaradovala jsem se. Položila jsem tedy pánovi za kasou několik otázek ohledně ochrany proti klíšťatům a dozvěděla jsem se především, že se to všechno píše v příbalovém letáku, a že nemá čas mi to všechno vysvětlovat :-D. Rozhlédla jsem se zvědavě po prodejně a zjistila jsem, že jsem tam úplně sama. "Aha, to chápu, perný den..." řekla jsem pokyvujíc vážně hlavou, protože jsem konečně pochopila, že tady to tak prostě je a bude a netřeba se tomu pořád dokola divit. Že by si měšťačka představovala lepší služby? No tak ať si je představuje někde jinde! Z obchodu jsem vycházela s úsměvem na tváři, neb mi to připomnělo pověstnou cimrmanovskou Hospodu Na mýtince a hostinského, který ji miloval, jen mu vadilo, že mu tam furt lezou lidi.

Chudák moje máma však při první návštěvě ještě nebyla s místním folklórem obeznámena, a tak, když přijela z hanácké metropole na návštěvu, obdržela bleskově první lekci. Dostala chuť na čerstvou rybku, pohotově mrkla na web místních sádek a rozhodla se využít otevírací doby v sobotu od 8 hodin ráno. 8:05 už byla nastoupená před branou, která však byla nekompromisně zavřená a nikde žádné známky pohybu. Zvedla tedy houževnatě telefon a asertivně zavolala na číslo, které na stránkách našla. 

"Ahá….vy už tam stojíte….hmmmm...nó...já mu zavolám a on vám snad přijde otevřít. Ale slíbit to nemůžu. Přece jenom je sobota ráno a možná ještě spí…" soukal ze sebe hlas na druhém konci telefonu. Máma se obrnila trpělivostí, neb rybku fakt chtěla a nehodlala se jí vzdát. Čekala a čekala, až se konečně loudavým krokem přišoural unavený pán s lehce přiotráveným výrazem a pustil ji dovnitř.

"Chtěla bych kapra, tak 3 kila" vysypala ze sebe máma šťastně svou představu a unavený pán zalovil podběrákem. Vytáhl skoro velrybu a s nadějí mrknul na mamku, zda je to ONO. Bylo pro něj velikým zklamáním, že máma trvá na své původní představě malého kapříka, a tak musel chtě nechtě pustit velrybu zpět a pokračovat v lovu. Situace se opakovala ještě dvakrát a unavenému pánovi se začalo nepříjemně rosit čelo. Přece jen byla sobota ráno. Když zalovil počtvrté, tak už přestávala veškerá legrace. Nebyl to totiž tentokrát dokonce ani kapr. Unavený pán se smutně podíval do podběráku a zoufale se zeptal "A štiku byste nechtěla?". I máma už však byla na pokraji svých sil a to mu hrálo do karet. "Štika ale v nabídce na internetu není, tak jsem s ní ani nepočítala" zaváhala ještě mamka, ale odpor už nekladla a nakonec kývla. Unavenému pánovi se konečně rozjasnil obličej "V nabídce není, ale v podběráku je" zaradoval se, zahlásil cenu a mamka sbalila štiku a byla ráda, že má úlovek. Sice to nebylo to, pro co přišla, ale měla štiku, která chutnala o to líp, že její "lov" byl vysoce napínavý a jeho výsledek zcela nejasný :).

A tak to tu chodí...velmi pomalu a rozvážně. Ale aby to nevypadalo, že na něco remcám...náhodou není vůbec špatné se trošku přiučit. Když něco je, je to super. Když není, svět se nezboří. Bude třeba zítra.