Od Himalájí za poklady Česka: Rozhovor s Janem Hockem o dálkových pochodech a síti turistických a poutních tras Via Czechia

Navštívil okolo 80 zemí světa a prošel většinu dálkových treků na všech kontinentech, a přesto se nepřestává dojímat nad krásou a rozmanitostí české krajiny. Vy, kteří jste putovali naší zemí po Severní, Jižní nebo třeba Centrální stezce, vězte, že jste šli po stopách průvodce, cestovatele, fotografa a publicisty Jana Hocka.

Z lásky k přírodě, Česku a dálkovým pochodům vytvořil ucelený systém tras Via Czechia, které na všechny strany protínají republiku jako turistické tepny a přinášejí jedinečně zpracované stezky se zastaveními na místech, jež často unikají běžné pozornosti.

Následující rozhovor odkrývá Honzův smysl pro vlastenectví, lásku k pohybu a přírodě a dává pocítit ohromné úsilí skryté za vznikem tras, které využívají turisté, poutníci, cyklisté i běžkaři, aby objevili klenoty naší krásné, avšak našincem často nedoceněné země.

Prošel jsi většinu velkých světových treků na všech kontinentech. Který považuješ za svůj srdcový
a proč?

• Snowman Trek v Bhútánu je jedinečný svou náročností a odlehlostí.

• O Milford Track na Novém Zélandu jsem zase dlouho usiloval, protože je hodně dlouho dopředu vyrezervovaný.
• Inca Trail v Peru jsme šli s mou manželkou jako první společně. 

Každopádně jsem o přibližně dvaceti nejhezčích túrách světa napsal svou první knihu, která vyšla v roce 2005.

Co na dálkových pochodech miluješ? Je nějaký okamžik, který si rád oživuješ a dodnes tě hřeje
u srdce?

Dlouhá cesta je vždy tak trochu dobrodružství. Nevíš, co tě čeká, kam dojdeš, koho potkáš. Člověk se na dlouhou dobu odpoutá od běžných starostí. Cesta je pro mě i prostředek dostat se do liduprázdné nebo panenské přírody, kterou rád fotografuji. Mám rád běsnění živlů, okamžiky rozbřesku nebo zapadajícího slunce.

Za dobrodružstvím není třeba putovat přes půlku zeměkoule, vše můžeme zažít i v tuzemsku. Naší výjimečností je zelená a pestrá krajina, do které je zasazena spousta historických, kulturních nebo třeba i vojenských památek. Málokde jinde na světě jsem mohl vidět na jednom místě podobnou koncentraci přírodních krás, kulturních jedinečností a historických objektů.

Stalo se ti během dálkových pochodů něco, co bys už nikdy nechtěl zažít?

Nějakou vyloženě nebezpečnou situaci si nepamatuji. Zajímavá byla moje cesta pod Everest v roce 2002, kdy jsme šli pěšky z Jiri. Na začátku cesty jsme byli upozorněni, že nás pravděpodobně cestou přepadnou a okradou Maoističtí povstalci, kteří se tehdy ukrývali v horách. K tomu sice došlo, ale podařilo se nám je přemluvit a nakonec nás nechali jít, aniž nám cokoliv vzali.

Jak a kdy se v tobě zrodila myšlenka vytvořit ucelený systém nejdelších turistických a poutních dálkových tras v České republice?

Vlastně se vše rodilo hodně dlouho. Už odmalička jsme s rodiči jezdili do přírody, na kola a na pěší túry. Pak jsem vyrážel na puťáky, jezdil trampovat, na vandry, na vodu… V Česku se dají takové aktivity bezvadně provozovat. Pokračoval jsem v tom i během studia na FTVS (Fakultě tělesné výchovy a sportu), kdy už jsem závodil na běžkách. Zároveň jsem se věnoval tomu, že jsem hodně cestoval do zahraničí. Po revoluci se otevřel svět a já začal pracovat v dobrodružné cestovní kanceláři, což byla velká příležitost cestovat.

Spouštěcí moment ale přišel v roce 2019 během Snowman treku v Bhútánu, kdy jsem měsíc putoval napříč touto himálajskou zemí a měl dost času na přemýšlení. Snowman trek je považován za jednu z nejtěžších túr světa a de facto vede napříč Bhútánem, podél hřebene východního Himálaje. Přišlo mi, že je škoda, že takovou cestu nemáme u nás. Protože roky chodím po světě, všímal jsem si, že hodně zemí má takové dálkové trasy vedoucí napříč – například Nový Zéland a jeho stezka Te Araroa nebo tři dálkové trasy v USA. 

Lidé si prý často pletou tvůj projekt Via Czechia se stezkou Českem. Jaký je tedy rozdíl?

Poznámka autorky: STEZKA ČESKEM je dálková turistická trasa procházející od nejzápadnějšího k nejvýchodnějšímu bodu České republiky. Nabízí dvě varianty - podél severní a podél jižní hranice. Obě trasy mají přibližně 1000 km, dají se rozdělit do úseků nebo ujít jako celek. Obě trasy jsou koncipované především či výhradně pro pěší turisty.

Odpověď autora: SÍŤ STEZEK VIA CZECHIA je komplexní systém šesti tras, připravených samostatně nejen pro pěší turisty, ale i pro cyklisty a částečně i pro běžkaře a vodáky. Okruh kolem Česka po dvou příhraničních trasách spojujících nejzápadnější a nejvýchodnější body země je mým originálním konceptem. První článek o Severní a Jižní stezce přinesl časopis Turista v lednu 2021. Stezka Českem zkompletovala severní a jižní trasu až později.

Všechny trasy Via Czechia vznikly poctivě až po dlouhém studiu, přípravě a průzkumu v terénu. Často jsem se na spoustu míst opakovaně vracel než jsem byl 100% spokojený s tím, kudy trasa vede. Teprve pak jsem vše publikoval na webu a v knize. Samozřejmě, že se takové stezky dají dělat i od stolu, kdy je prostě jen naklikáte na mapě, ale pak musíte počítat s chybovostí.

Další výhoda stezek Via Czechia tkví v tom, že trasy vedou tak, abyste na nich vždy našli ubytování každých cca 20-25 kilometrů, takže můžete jít opravdu nalehko. Je to rovněž šetrnější k přírodě, než bezmyšlenkovitě nahnat lidi do nitra hor a nezamyslet se nad tím, kde se vyspí.

Jedinečností tras Via Czechia je i to, že jsou obohacené o poutní aspekt a procházejí přes více než stovku nádherných poutních míst. Nejsou to tedy "jen" stezky turistické, ale i poutní.

Vše, co se týká Via Czechia hradím z vlastních prostředků a neplynou sem tedy žádné státní peníze nebo dotace. Díky skvělému přístupu některých lidí se mi daří domluvit některé věci za velmi příznivou cenu. Abych zmínil alespoň některé takové spolupracovníky, jmenuji ateliér Landa Ruhmkorf, který zdarma zpracoval architektonickou studii útulny, tvůrce loga Jakuba Požára, programátora webu Vláďu Ungera, Pavla Brabače z firmy FPS Repro, která vyrábí turistické značky, nebo grafičku Lucii Ernestovou. 

Jak se z nápadu stal úspěšný projekt a jak dlouho trvalo vytvořit takovýto komplexní systém?

Vlastní práce na stezkách Via Czechia začala někdy na podzim roku 2019. Sice jsem v minulosti již měl velkou část prošlou osobně, ale i tak jsem nejprve asi tři měsíce prováděl poctivou rešerši, abych na trase pokud možno nevynechal nic zajímavého. 

Pak jsem teprve vyrazil na půl roku do terénu, některá místa jsem prošel nebo projel na kole dokonce vícekrát, abych osobně posoudil, kudy trasu vést, kudy vede ta nejhezčí a nejzajímavější cesta. Rok 2020 byl hodně deštivý a já si zakládám na tom, že všude dělám fotografie a nelze mít celou knihu se snímky se šedivou oblohou. Termíny jsem tedy volil podle předpovědi počasí a vyrážel po pětidenních až týdenních úsecích. Mezitím jsem se vracel domů, abych materiál zálohoval a zpracoval zápisky
a mapy. Jezdil jsem vlakem a většinou dojel tam, kde jsem při poslední výpravě skončil. Většinu republiky jsem obešel nebo objel na kole sám, něco jsme absolvovali se ženou nebo i v rámci rodiny
o prázdninách.

Připravit první dvě trasy a knihy k nim mi tak zabralo zhruba rok a půl práce. Pak jsem pokračoval do současného počtu 6 stezek a přes 10 tisíc kilometrů tras. Poslední knížka vychází letos – takže ve výsledku jde přibližně o čtyři a půl roku práce. Současně pracuji na nejrůznějším vylepšování servisu pro poutníky, kteří mají na webu www.viaczechia vlastně vše zdarma k dispozici. Aktuálně se ve spolupráci s Lesy ČR zabývám například výstavbou útulen.

Která ze stezek je tvou nejoblíbenější a proč?

Osobně mám nejraději spíše ty vnitrozemské trasy. Ty dvě příhraniční sice vznikly jako první, ale absolvování Stezky Středozemím a Centrální stezky je úplně jiné. Tyto trasy jsou podle mě komplexnější a lépe vystihují naši krajinu, kde se snoubí příroda s vesnicemi, městečky a městy. Rád také putuji podél řek, kde v létě bývá stín a možnost se osvěžit a ochladit. Českomoravská stezka je jiná v tom, že vede podél historické hranice a nabízí pohled na soužití na pomezí Čech a Moravy. Jedinečná je i Stezka Slezskem – a to zejména v tom, že představuje dálkovou trasu, nabízející komplexní vhled na historii, kulturu a přírodu celé oblasti českého Slezska.

Kterou ze stezek bys doporučil někomu, kdo s dálkovými pochody začíná, a která je naopak pro ostřílené "dálkaře"?

Pokud si někdo chce putování rozdělit na kratší úseky, je v zásadě jedno, na kterou trasu se vydá. Když chce ale někdo projít vše naráz, tak už je dobré se nad náročností zamyslet. 

Zcela jistě nejtěžší je Severní stezka, která je naplánovaná jako hřebenová trasa, nevynechávající v podstatě žádný výrazný vrchol a pohoří severního pohraničí. 

Jižní stezka je svým způsobem vhodnější spíše pro cyklisty, protože je na ní poměrně hodně asfaltových úseků, kterým se úplně nejde vyhnout. 

Snadnější svou délkou jsou tři kratší trasy – tedy Stezka středozemím, Českomoravská stezka a Stezka Slezskem.

Moje zkušenost z dálkových přechodů mi říká, že psychické nastavení je důležitější než fyzická zdatnost. Jistě, člověk musí být přiměřeně "fit", nicméně při zvolení rozumného tempa a zařazení odpočinkových dnů je tisíc kilometrů bez problému i pro méně zdatné a nezkušené turisty. Je také dobré si pro přechod naplánovat dostatek času a nestresovat se pohledem do kalendáře.

Pro méně zkušené bych doporučoval denní dávku do cca 20 kilometrů (což je ostatně průměrná délka etap Via Czechia) a také maximálně odlehčit batoh. Ideální je pak dobře se vyspat a odpočinout si. Proto jsou trasy naplánované "od chaty k chatě". Spaním pod střechou si hodně ulehčíte, protože kromě pohodlného vyspání se v posteli není třeba s sebou nosit spacák a spoustu dalších věcí. Pokud někdo chce trasu ujít naráz a nemá s touto délkou zkušenosti, doporučuji nejprve vyzkoušet vybavení i fyzičku na kratší trase, a pak teprve vyrazit "naostro".

Co tě na tomto projektu nejvíc obohatilo a co ti to případně vzalo?

Pro mě bylo nejvíce obohacující vlastní absolvování všech tras. Byly to týdny strávené putováním 
v horách i podél řek. Poznal jsem nová místa a potkal jsem spoustu místních lidí. Díky následné práci jsem se pak seznámil například s mnoha starosty nebo místními turistickými spolky a organizacemi. Poznal jsem tak opravdu důkladně celé Česko a tento zážitek mi nikdo nevezme.

Spousta lidí prochází republiku v podstatě ve tvých stopách. Jaký je to pocit?

Jsem rád, že to lidi inspirovalo a věnují se zdravému pohybu v přírodě i poznávání země. Potvrdilo se, co jsem si myslel – a sice, že často opomíjíme a přehlížíme to, co máme doslova na dosah – přesně jako v přísloví, že pod svícnem je největší tma.

Nyní existují nejen webovky, ale i knihy a speciální mapy, které jsi vlastními silami napsal
a vypracoval. Můžeš mi o nich krátce něco říct? 

Ke každé stezce vyšla samostatná kniha (pozn.: poslední kniha Stezka Slezskem vychází letos na podzim), se spoustou autorských fotografií, mapami, praktickými informacemi atd. Knížky považuji za nejdůležitější součást Via Czechia – jednak pro inspiraci a také jako zásadní zdroj informací a souvislostí. 

Nechtěl jsem vytvořit prostého průvodce, takže jsem hodně dlouho přemýšlel nad konceptem knih. Nakonec se to myslím povedlo, o čemž svědčí opravdu velký zájem. Obrovskou radost mi dělají dopisy, které odstávám od lidí, kde popisují, jak jim knihy pomohly a "otevřely oči".

Jednu takovou pasáž, kterou mi poslal Jan Zbořil, bych rád odcitoval:

"Poutník Jan Hocek prostřednictvím svých knižních stezek citlivě mapuje místa naší vlasti, na která se většina konzumních turistů příliš nehrne, protože často na první pohled nepůsobí vyzývavě a akčně.
Z jeho s úzkostlivou pečlivostí a systematičností sestavených tras naopak dýchá klid a melancholie končin, ve kterých čas běží o poznání pomaleji. Laskavým pohledem shlíží na krajinu našich předků
a vypráví poutavé příběhy míst, které zasazuje do kontextu doby, ale i vlastní zážitky, postřehy
a zkušenosti. Jeho stezky tak nejsou pouhými strohými turistickými průvodci s banálním výčtem míst, které je třeba během výletu nezbytně navštívit. Naopak z nich vyzařuje radost ze samotného chození
a objevování. Jsou románem o toulání, návodem na klidné putování, které jde ruku v ruce s usebráním."

Litoval jsi někdy, že ses do něčeho takového pustil? Měl jsi toho někdy až nad hlavu?

Ničeho, co dělám nelituji. Život beru právě jako cestu – někdy vás zavede do bažin, ale pak se z nich vymotáte a dostanete se na nádhernou vyhlídku, kde vše usušíte. Jít přímou cestou k cíli je trochu nuda a člověk tak nepozná život v celé jeho pestrosti. Těžké pasáže vás zocelí a když dorazíte do cíle, můžete si říci – stálo to za to!