Stačí změnit úhel pohledu aneb jak jsem překonala strach z vystupování

 Nedávno jsem se rozhodla uspořádat sérii setkání, která jsou inspirovaná knihou "Poznej své pravé já", na které jsem poslední dva roky intenzivně pracovala. No to by nebyl žádný problém, jenže já jsem do té doby nevedla žádné seberozvojové nebo duchovní semináře. Stát před skupinou jako lektorka angličtiny, na to jsem si už dávno zvykla. To ale není to samé. Tohle bylo NOVÉ.

Žádná jistota, žádné zkušenosti, o které se opřít. Jen já, nové téma a vnitřní hlas, který mi nepřestával říkat, že tohle přesně mám udělat. Sdílet svou lásku a motivaci k poznávání toho, kým někde uvnitř doopravdy jsme. Pod všemi maskami a za všemi hradbami, které jsme si postavili.

Jasně, mohlo mě uklidnit, že tímto tématem se zabývám tak dlouho, že už si ani nepamatuji, kdy to začalo. Mohla jsem svou sebejistotu postavit na dvou letech práce na zmíněné knize. Mohlo mě uklidnit, že aktivit do programu mám alespoň na dvacet takových setkání. Jenže neuklidnilo.

Měla jsem tam jít a jako "profesionálka" vést pětihodinové setkání. Vystupovat sebejistě, působit moudře a především mít na všechno odpověď. Přesně tak, jak lidé od lektorky čekají. A protože se znám, věděla jsem, že nastane chvíle, kdy přijde strach, tréma, nervozita a pochybnosti.

Každý má z něčeho strach. Jedním z mých je paradoxně vystupování na veřejnosti. Kdybyste to řekli mým přátelům, budou se smát.

Řekli by nejspíš "Kristýna? Vždyť to je nefalšovaný extrovert! Ta s něčím takovým nemůže mít problém!"...a pletli by se.

Ve škole u tabule jsem mnohdy zarytě mlčela ze strachu, že řeknu nějakou blbost. Před první prezentací na vysoké škole jsem zvracela a před každým houslovým vystoupením s kapelou jsem si musela dát panáka, aby se mi přestaly trémou třást ruce. Vždy jsem přemýšlela nad tím, že učitel, spolužáci, obecenstvo na koncertě...ti všichni ode mě mají nějaká očekávání. A právě představa, že to očekávání nesplním a selžu, mě děsila.

Od té doby už jsem ušla dlouhou cestu. Houslová vystoupení mi zdaleka tolik hrůzy nenahání. Zvykla jsem si a dokonce si to často hodně užívám. Panáka si dám i tak, ale už ne ze strachu, ale protože jsem tak trochu bohém. K houslím jsem přidala ukulele a dokonce jsem se po letech váhání odhodlala i zpívat. Baví mě to a čím víc jsem uvolněná, tím víc to baví i lidi kolem mě.

I tak jsou pro mě však nové situace "před publikem" v tomto ohledu velkou výzvou.

"Jsem na to dost zkušená, sebevědomá….Mám dost znalostí…...?" říkala jsem si. A plíživý pocit nejistoty mě vždy začal pomalu nahlodávat.

Odvaha mi nechyběla. Střemhlavě jsem se vrhla třeba do učení češtiny na Filipínách nebo uspořádání pohádkového dne pro děti ve školce. I když to byla má poprvé a nakonec vše dobře dopadlo, nějakou dobu předtím jsem si vždy začala vyčítat, do čeho že jsem se to zase namočila. Jak říkám, byla to dlouhá cesta.

Jenže já to tentokrát chtěla prožít jinak. Bez stresu, pochybností a výčitek. Dokonce jsem šla tak daleko, že jsem si to chtěla užít. Ale jak na to? To by si přece mohl říct každý, kdyby to bylo tak jednoduché!

A potom mi to došlo. Já přece dělám setkání "Poznej své pravé já". Mohu tedy zahodit všechny představy, které lidi mají o lektorech. Jaký má lektor být, jak má vypadat, jak se chovat...

"Ostatně není to žádný seminář, ale setkání a já tam nejdu nikoho nic učit. Nabízím ke sdílení něco, co mě baví a zajímá" řekla jsem si. Bylo jen na mně, jak to pojmu.

A tak jsem se rozhodla nejít tam za lektorku, ale za sebe. Nepřetvařovat se, nedělat, že jsem dál než ostatní, a že jsem sežrala všechnu moudrost světa. Jít tam za Kristýnu se všemi dary i chybami. Být si se všemi rovna. Šla jsem se setkat se ženami, které se přihlásily, prožít s nimi hezkou, uvolněnou neděli a sdílet to, s čím souzním a co mohu předat. Nic víc, nic míň.

A tak jsem šla. Autentická, pravdivá a obnažená až na kost. Přibalila jsem ukulele a program proložila hrou a zpěvem. Dala jsem tomu svou osobní značku, svůj otisk. Obavy ze mě spadly a spadly i z ostatních, kteří se ze startu v novém kolektivu cítili nejistí. Setkání se vydařilo a byl to nádherně strávený čas.

Největším úspěchem byla však moje výhra nad strachem. Už vím, že pokud budu všude za sebe a ne za někoho, koho lidé očekávají, nemusím se bát, že pokazím svou roli. Budu to prostě JÁ. A já nejsem dokonalá. Prostě jen JSEM.

Někomu se to může líbit, jinému ne. Skvělé. Budu mít kolem sebe ty, kteří o to, co sdílím, mají zájem a dělá jim to radost. To jsou ti, kterým mohu něco dát, a kteří zároveň obohatí mě.