V nohách mám už tisíc...kilometrů aneb jaké to bylo projít si severní část stezky Českem

31.10.2023

Denise je 27 a kromě toho, že učí v mateřské škole, studuje ještě politologii, filozofii a judaistiku na Karlovce. Letos v létě prošla pěšky celou severní část dnes velmi populární stezky Českem a jak sama říká, byl to pro ni nejen sportovní, ale i duchovní zážitek.

Následující rozhovor ti umožní nasát alespoň trochu dobrodružné atmosféry a dozvědět se, co ti taková cesta dá, co nezapomenout doma nebo kdy měla Denisa chuť otočit se na podpatku a vrátit se do pohodlí domova.

Jak tě napadlo jít stezku Českem?

No, ještě nedávno jsem na sport a chození po horách moc nebyla. Minulé léto se to zlomilo, když jsem se rozhodla jít pouť do Santiaga de Compostela. Tehdy jsem si to sice dost protrpěla, ale když pominu puchýře, bolesti a nepohodlí, tak měla pro mě ta cesta i transformační rozměr, a tak jsem chtěla zkusit i něco dalšího.

Aby však byly mé výpravy příjemnější, začala jsem si hledat lepší vybavení. Člověk by neřekl, jak důležité jsou třeba ponožky.

S lepší výbavou jsem se vydala na Mallorcu na svůj druhý dlouhý pochod. Bylo to mnohem lepší a stalo se to mou vášní. Když jsem letos přemýšlela, kam se o prázdninách zase vydám, náhodou jsme se ségrou narazily na webovky Klubu českých vozíčkářů, kde byla soutěž o knížku Stezka Českem.

Štěstí nám přálo a knihu jsme vyhrály. Tak se mi zalíbila, že jsem se rozhodla projít jižní část Stezky Českem. Dva dny před začátkem jsem však své rozhodnutí změnila a šla nakonec severní část. Nejsem zvyklá pohybovat se sama po málo frekventovaných stezkách a říkala jsem si, že tam potkám víc lidí.

Kolik kilometrů jsi ušla celkem a kolik denně?

Severní část Stezky Českem má 1000 kilometrů. Když jsem šla sama, tak to bylo tak 35 až 40 kilometrů za den.

Jezdili za mnou ale taky přátelé, kteří šli vždycky nějakou chvíli se mnou. Potom se počet kilometrů odvíjel od zdatnosti mého společníka. Jeden ušel 25, jiný 30 kilometrů.

Cesta mi trvala 35 dní, ale někdy jsem se třeba zasekla na super místech s lidmi, které jsem potkala,
a zůstala tam dýl.

Jak a kde jsi spala?

Nejvíc v přístřešcích a kempech. V kempu jsme stavěli stan a mohla jsem si vyprat nebo se osprchovat. Spala jsem ale i pod širákem, což byl napřed můj velký strašák. Nakonec jsem si to ale úplně zamilovala. Ty hvězdy, ty východy slunce...

V nouzových situacích padla volba na hotel. To se stalo asi třikrát. Jednou jsme šly se sestrou už několik dní ve velkém dešti a potřebovaly jsme se umýt od bahna, vysušit se a schovat se do tepla. Čistá
a pohodlná postel mi připadala jako ráj.

Co jsi jedla a jak jsi vařila?

Nakonec jsem se rozhodla nevzít si vařič a jíst jen studenou stravu. Jižní část stezky už ale asi půjdu
s vařičem.

Nenesla jsem moc jídla. Alespoň jednou za dva dny jsem potkala obchod nebo restauraci a doplnila zásoby. Ceny byly většinou v pohodě, jen na turisticky profláklých místech to bylo dražší.

Ze začátku jsem jedla hodně málo, ale zhruba v půlce celé trasy jsem najednou dostala příšerný hlad. Nakoupila jsem plnou tašku dobrot a za dva dny jsem to všechno snědla, přičemž jsem stále měla pocit prázdného žaludku. Za jídlo jsem tedy moc neušetřila. Spíš naopak. Klidně jsem snědla i dva obědy za sebou. Říká se tomu "hiker hunger". Právě po těch 500 kilometrech jsem taky začala chodit kolem té čtyřicítky denně, tak jsem měla i velký výdej.

Co sis nesla sebou? Je něco, co ti chybělo a co jsi naopak nesla zbytečně?

Myslela jsem si, že jdu opravdu nalehko, ale nakonec to tak úplně nebylo. Na tom chci ještě zapracovat. Například si musím koupit lehčí krosnu.

V krosně jsem nesla především:

nafukovací karimatku
stan
dvoje kraťasy
jedny kalhoty a jedny merino legíny na spaní
tři trička, z čehož jedno merino na spaní
jednu mikinu
jednu bundu
lékárničku

Dlouhé kalhoty mi potom přišly zbytečné a poslala jsem je po kamarádech domů. V teple jsou kraťasy ideální, a když prší, tak vlastně taky.

Chyběla mi péřová bunda a merino ponožky, což mi naštěstí potom půjčil jeden kamarád, kterého jsem potkala cestou, a který šel kus se mnou. Za to jsem byla fakt vděčná . Taky si příště musím vzít pořádnou pláštěnku.

Jak ses orientovala?

Stačily mi mapy.cz (online i offline). Jsou tam značené i přístřešky, což se hodí. Někdo chodí podle aplikace FarOut, kterou jsem si také stáhla, ale nakonec jsem ji nevyužila. Jinak musím říct, že české
i německé značení je skvělé. Chvílemi jsem šla i Polskem, kde to bylo trošku horší.

Ztratila ses někdy?

Nijak výrazně. Jen se sestrou jsme jednou v Orličkách bloudily tak hodinu a půl. Sešly jsme totiž sráz, který byl tak prudký, že nešlo už vyjít zpět. Sára navíc stoupla do vosího hnízda a všude byla spousta kopřiv. Zpětně se tomu samozřejmě společně zasmějeme, ale tehdy to bylo nepříjemné.

Která část cesty byla pro tebe nejhezčí?

Krušné hory, které jsem předtím neznala. Jsou to takové zapomenuté hory a staly se mým nejoblíbenějším místem v republice.

A která etapa byla nejhorší?

Během části Adršpach – Broumovsko jsem zažívala nejhorší propad. Už asi 4 dny pršelo a šly jsme s kamarádkou Renatou pomalu. Bylo to tam hodně skalnaté a jak pršelo, tak po skalách teklo červené bahno. Ujela mi noha a skutálela jsem se ze skály. Byla jsem celá zabahněná, ležela jsem v kopřivách a říkala jsem si, že tady končím.

Navíc jsem nemohla pohnout rukou a napadlo mě, že je ruka určitě zlomená. Říkala jsem si, že by to byl dobrý důvod jet domů. Zavolala jsem sestře Sáře, která mě uklidnila a namotivovala pokračovat. Nějak jsem se dobelhala do hospody v Adršpachu, kde jsem se najedla, očistila a rozdýchala to. Vysvitlo slunce a já šla dál.

Nebyl to ale jediný moment, kdy mě napadlo to vzdát. Tři dny po tom, co jsme s kamarádem odstartovali pochod, jsem už měla dost toho vedra i těžké krosny a vážně jsem si říkala, že to nedám. Nakonec jsem ale zatnula zuby a pokračovala. Důležité je jít prostě dál a nevzdat to.

Potkala jsi po cestě někoho zajímavého?

Jo, třeba právě již zmíněného kamaráda, který mi potom půjčil ty merino ponožky. Seznámila jsem se ale s více super lidmi. Neuvěřitelné bylo, jak byli všichni dobrosrdeční. V kempech, restauracích, obchodech nebo po cestě, ani jeden nepříjemný člověk.

Zajímavé je, že stezku Českem chodí hodně vojáci a učitelky, které mají dva měsíce volno, a taky novináři. Potkala jsem jednoho, který zrovna dělal rozhovor s mým učitelem ve škole.

Potkala jsi někoho, kdo šel také celou severní stezku?

Všichni, které jsem potkala, šli jen nějakou část. Stezka je rozdělená na 12 etap, například Krušné hory, Jeseníky nebo Beskydy.

Co jsi na cestě nejvíc ocenila?

Vybudovanou síť lidí, kterým se říká trail angels. Můžeš jim napsat sms a oni ti odepíšou, jestli můžeš dorazit. Měla jsem štěstí, všichni napsali že ano. Dozvěděla jsem se od místních spoustu zajímavých informací a prožila neméně zajímavé okamžiky.

Spali jsme třeba v podsadovém stanu, což jsem nezažila od tábora. Koupali jsme se ve vaně pro psy, z čehož jsme byli nadšení a v kempu jsme spali v sudu. Jednou jsme spali u "trail angelky" u jedné rozhledny s krásným výhledem nebo v hippie stylu pomalovaném karavanu. Zažít tolik nového je hrozně obohacující.

Co tě nejvíc vyvedlo z komfortní zóny?

Asi to, že jsem nebyla upravená. Dřív jsem si na tom dost zakládala a vlastně mě to úplně neopustilo ani teď. Občas, když jsem se podívala do zrcadla, tak to byl šok. Nejhorší asi bylo, když jsme se ségrou sušily oblečení rozložené kolem ohně. Nejenže samozřejmě neuschlo, navíc strašně načuchlo kouřem a smrdělo. Dost jsme se za sebe potom styděly, protože jsme se cítily i navzájem. Naštěstí jsem po cestě zjistila, že krosna ti propůjčuje určitou identitu a lidi pak ledacos omluví.

Bála ses někdy?

Když jsem spala podruhé v přístřešku, tak tam stále projíždělo nějaké auto a já měla strach, že nám chce někdo něco udělat. Do čtyř jsem nespala a vyčítala jsem si, že jsem se do toho pustila. Další den jsem zjistila, že to byli "strážci parku".

Párkrát jsem také v noci slyšela zvířata jako třeba kance. Jednou jsme si dokonce mysleli, že slyšíme medvěda, ale nejspíš to tak nebylo. Největší strachy se podle mě odehrávají v naší hlavě a já mám dost bujnou představivost.

Jaký byl návrat do běžného života?

Týden po návratu jsem nevěděla co dělat a nudila se.

Jak často teď po návratu sportuješ a chodíš po horách?

Před rokem a čtvrt jsem nedělala nic. Teď mě zajímá skoro všechno. Myslím, že chození mi dodalo motivaci zkoušet i další sporty, třeba horolezectví.

Necítím se však být nějakou velkou sportovkyní. Sportuji spíš tak normálně. Někdy zajdu na pilates, jumping nebo BOSU. Je ale pravda, že jsem teď začala i běhat, abych lépe zvládala výstupy do kopců.

Jaká další dobrodružství plánuješ?

Je toho tolik, co chci vidět a projít. Nejdřív asi jižní část stezky Českem a taky Slovensko. V zimě i na jaře bych se taky chtěla někam vydat. Láká mě třeba Madeira. Mým největším snem je pacifická hřebenovka v Americe, která má asi 4 600 kilometrů.

Jsou pro tebe lepší dálkové pochody v Česku nebo v cizině?

U nás vím, že když se něco stane, jsem za pár hodin doma. Taky nemusím řešit jazykovou bariéru. Zároveň jsem celkem vlastenec, takže se mi u nás moc líbí.

Máš pro ostatní nějakou dobrou radu nad zlato?

Než vlezeš do spacáku, tak si zacvič a zahřej se. Potom ti nebude zima.

Co si myslíš, že lidi motivuje k tomu, aby se vydali na Stezku Českem? A co motivovalo tebe?

Většinu asi táhne příroda a jedou třeba jen na víkend. Nejdou se záměrem něco v životě změnit. Dálkové pochody mají oproti těm kratším podle mě navíc i duchovní rozměr. Po cestě se dobře poznáš
a dojde ti spousta věcí. Třeba vděčnost za úplně obyčejné věci jako suché a čerstvě vyprané prádlo, postel v hotelu, východ slunce nebo když promrzneš na kost a máš hlad a někdo ti nabídne teplou medovinu a bábovku. Taky teď na sebe mohu být pyšná, že jsem to zvládla a nevzdala to.